Není nikdo, kdo by nehledal. Pokud máš pocit, že jsi oddělená osoba, tak něco hledáš. Způsob, kterým to hledání probíhá je jedinečný v závislosti na tom kdo jsi. Ať už jde o duchovní hledání nebo snahu vydělat milion eur, není v tom rozdíl. Obojí je snaha něco najít. Jakmile se cítíš odděleně je tu otázka „Jak?“, „Co?“.
Čím víc toho oddělená osoba poznává, tím pohodlněji se v bublině „já“ cítí a tím bezpečněji se v ní cítí. A právě to je ta iluze, ve které žijeme jako oddělené entity.
Vychovávají nás k tomu naši rodiče, školy a podobně tedy že věci jsou absolutně poznatelné. Jenže to má potom za následek, že sice umíš matematiku a poznáš buk, když ho vidíš, ale když jsi potom dospělý, může být velice zřejmé, že tu prostě něco schází. Co chybí je, že věci nevidíš takové, jaké ve skutečnosti jsou, protože jsi to ty, kdo se dívá na buk. Už tu není jen život, který „bukuje“ a projevuje se jako „ty“. Už je tu subjekt a objekt, a jakmile se cítíš jako oddělená osoba, která je subjektem, naprosto všechno ostatní se stává objektem.
Tohle nemůže být pochopeno, je to tak bezprostřední, zkrátka živost, která se nedá pochopit. A vlastně vyžaduje, abys od ní byl oddělený. Jako bys z ní vystoupil, abys ji viděl a uvědomil jsi ji, ale když z ní vystoupíš, neuvidíš jí jaká doopravdy je. To, že je nic zároveň vše, to se v žádném případě nedá… Říct, že vše je ničím a nic je vším, je naprosto nepoznatelné a nepochopitelné.
